Po přestávce vynucené pandemií se konečně zase začínají pořádat větší srazy. Větší, velké i ten největší. LCW. Protože ho máme de facto za domem, byl by hřích nezajet se tam aspoň na chvilku podívat. „Na chvilku“ v našem případě znamenalo první dva dny ze čtyřech. Tedy čtvrtek a pátek.
Spontánně jsme se rozhodli, že vyrazíme o den dříve, ve středu, a kromě srazu si užijeme malou dovolenou v kempu. Naložili jsme tedy vybavení do našich dvou aut, Chrysleru LeBaron a Mercury Grand Marquis. Už nevím, co se kde zamotalo, ale dorazili jsme na místo až kolem půlnoci, rychle postavili stan a čekali, co přinesou další dny.
Zrenovovaný nebo s patinou, vítáni jsou všichni. Čestné místo pod pódiem Zajímavé světlo… …dělá své. Tzv. fuselage body mopary nesmí chybět. Červené Allanté bylo hlavní cenou tomboly. Americké obytňáky jsou působivé. A tenhle ještě patří k těm menším. Kam se na tuhle nádheru hrabou škodovky.
Ve čtvrtek se areál začal pomalu plnit americkými vozy různých typů a různého stáří. Spolu s nimi se začaly objevovat i známé tváře. Takže se korzovalo po kempu, povídalo, sem tam něco vypilo, prostě taková ta klasická srazová pohoda. Jen těch aut nebylo zase tolik. Že by se lidé báli? Nebo, že by opadl o sraz zájem? Kdepak, bylo to tím, že byl čtvrtek a hlavní nával měl teprve přijít.
Večer nás oslovil Darek Haumer, jestli bychom nepřevezli výherní Cadillac Allanté z Mikulova na místo srazu. Taková prosba se nedá odmítnout, takže jsme červené kabrio, připravené pro výherce, vyzvedli u motelu Eldorado a vyrazili s ním směr sraz. Na místě jsme se s ním ještě prakticky omylem účastnili soutěže v couvání. Pak pokračoval klasický srazový program – povídání, cruising, pití, grilování a prostě všechno to, co máme na srazech rádi. Mezitím se do kempu valila další a další auta.
Chevrolety z přelomu milénia mají něco do sebe. Náš Mercury Grand Marquis a Chrysler LeBaron Stará auta mají na srazech amerik vždy prioritu… …a čestné místo uprostřed. Červená Challengeru sluší.
Druhý den byl už areál vcelku slušně zaplněný. Bohužel kolem oběda přišla průtrž mračen, která trochu zchladila návštěvníky. Ale co, nejsme z cukru a naše auta také ne. Vzhledem k tomu, že jsme měli naplánovaný další „nesrazový“ program, sbalili jsme po dešti stan, rozloučili se s kamarády a vyrazili k domovu.
Pobyt na LCW byl krátký, ale i tak velmi příjemný. Je dobře, že podivná doba se pomalu stává minulostí a svět se vrací do normálu. LCW byl takový skok časem o dva roky zpět, kdy svět netušil, co ho čeká.
Učitel