Po několika velkých životních změnách z posledních let jsem se letos nekompromisně rozhodl, že pojedu k polskému Baltu. Ale ne jen tak, hlavně jsem chtěl vzít svou Leničku na fajn výlet do míst, kde ještě nebyla ani ona, a využít naplno možností, které letošní prázdniny poskytly. Ostatně, u moře jsem nebyl již více než dekádu…
Děti byly druhý srpnový týden na prázdninách u babiček. Co jsem řešil do poslední chvíle, bylo, kterým autem se pojede. Faktorů pro rozhodování bylo více, mezi jinými funkční klimatizace a větší jízdní komfort. Nakonec zvítězil jízdní komfort, tudíž klimatizace, resp. požadavek na její funkčnost šel stranou, čemuž také nahrávala skutečnost, že výhled počasí nehlásil žádné vysoké teploty, spíš naopak podprůměrné. A tímto volba padla na Elvise, jak jinak. 😎
Zabaleno, naloženo, přišel čas nabrat směr na sever a vyrazit. Cesta byla naplánována po D11 a II/300 až k polské hranici, následně DW35 a pak již po S3 až k moři. Popravdě, vše šlo skvěle a dle plánu. Tak nějak až k městu Międzyrzecze, kde při dešti a rychlosti kolem 150 km/h stěrače tak trochu přestaly stíhat. Pak již stačil pouze silnější poryv větru v protisměru a co se nestalo – utrhlo se ramínko stěračů na motorku a stěrače málem vylétly mimo auto. 😆
Konstrukce je podržela na levém zrcátku a naštěstí se hned podařilo odbočit na odpočívadlo, aniž bych stěrače ztratil někde na dálnici. Na odpočívadle byla této záležitosti věnována hodina času – měl jsem dobrou představu, co bude nutné udělat pro to, aby opět fungovaly v pořádku, naposledy jsem to řešil asi 2 roky zpět (obecně opravu ramínek jsem řešil pokaždé co dva roky 😅 ). Bohužel, skončilo to tím, že jsem neměl vhodný díl s sebou – malou stahovací sponku. Padlo tudíž rozhodnutí připevnit stěrače tak, ať neupadnou, a že pršet již nebude! A když jo, i tak už to dojedu. A jak se řeklo, tak se stalo.
Sice s menší časovou ztrátou, ale dojeli jsme do cíle na promenádě v Dziwnówku. Ne, že by již fakt nepršelo od Międzyrzecze, to víte, že jo. Ale šlo tu jízdu zvládat relativně dobře a bez potíží (miluji stará auta!). S jasnou představou, co za díl potřebuji dokoupit, jsem si řekl, že pro teď si budu užívat s Lenkou dny volna, a dalším vhodným dnem se stavím někde v obchodě pro kutily a sponku koupím.
Další den nemělo pršet, tak jsme si dali výlet do města Międzyzdroje. Molo, promenáda, super káva, skvělá procházka městem – a samozřejmě nechyběl večerní průjezd Elvisem po promenádě 🙂 . Fotka nedokáže plně vystihnout tu večerní atmosféru, ale kdo by měl tu možnost, zkuste to.
V mezičase se povedlo koupit požadované sponky a opravit stěrače, takže obavy z možného deště již byly nadobro pryč. A tak dalším dnem proběhla výprava do Świnoujście přes ostrov Wolin. Je to neuvěřitelné dlouhá doba, co jsem byl ve Świnoujście naposledy. Velmi mile a příjemně mě překvapil stav pláží a promenád okolo. Samozřejmě nemohl chybět ani dům vzhůru nohama, který připraví mozku jedinečný zážitek potřeby otočení reality. Ani zde nemohl chybět průjezd promenádou a pokus o plavbu přívozem, ten ale nakonec nedopadl, protože četnost přeprav se razantně snížila od doby, co Poláci letos otevřeli tunel pod Świnou. Nevadilo to ale tomu, abychom se stejný den ještě stihli projet Elvisem přes již večerními hodinami vyprázdněnou promenádou přímo v Dziwnówku, kde jsme byli ubytováni.
Na poslední dovolenkový den u Baltu jsme si nechali výlet do vedlejšího Dziwnowa. Tam jsme navštívili muzeum miniatur, zvedací most a samozřejmě přístav – ten byl první zastávkou brzy ráno z toho důvodu, že jsem měl neodolatelnou potřebu koupit čerstvé uzené ryby přímo od rybářů v přístavu. Prohlédněte si fotky, stojí to za to. Zbyl nám ještě i odpolední čas pro „párky na pláži“ – a počasí tomu nahrávalo 🙂.
Přišla sobota ráno, čas se vydat na cca 650 km dlouhou cestu zpět. Od incidentu se stěrači nebyly žádné další nečekané poruchy auta. A tak to zůstane, jsem si říkal… Po pravdě, nevím, kdy se to stalo, až na jednu zastávku na dálnici za účelem tankování, celou cestu jsem sypal 130–140 km/h na tempomat. Nicméně, při sjíždění z S3 jsem stáhnul okénko a uslyšel přerušovaný hrčivý zvuk. Vzpomněl jsem si, jak jsem před nedávnem opravoval brzdy, a řekl si „Kurva, lanko od ručky povolilo a dře o kotouč“.
Do další zastávky, před dům mamuši, kde bude relativně místo a pohodlí, abych závadu vyřešil, zbývalo 15 km. Došlo mi, že v takovém stavu jsem mohl již ve vysoké rychlosti ujet klidně i pár stovek kilometrů, tak když už příběh, tak příběh, v nejhorším upadne kolo, no a co. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že zdrojem divného zvuku byl utržený držák pod palivovou nádrží… Taky dobré. Provizorní oprava na stahovací gumu pro náklad stačila na to, abychom v klidu dojeli do Česka, domů. Oprava proběhla později při chvíli volného času, beze spěchu.
Užil jsem si tuhle letošní dovolenou, a moc. Fakt to už bylo dlouho, kdy jsem byl naposledy u moře, a co teprve u Baltu. Pravdou nicméně zůstává, že pokaždé, když se teď ohlédnu za létem ‘23, vzpomínám na ty malé incidenty na autě, který mě provázely.
Stres z toho? V žádném případě. Však by to jinak byla nuda 😅. A přece jsme dojeli bez větších problémů. Cestou jsme potkali spoustu novějších aut, které naopak takové štěstí (?) neměly, a musely být z krajnice S3 odtažené. Což potvrzuje to, že se nesmí soudit auto dle jeho věku či nájezdu 😉.
Anis