Vulgární české silnice II: Havěť na cestách

Na sv. Jiří vylézají hadi, štíři. A taky silničáři a mizerní řidiči.

Když na semaforu padne zelená, civí na ni ještě dvacet sekund, než si rozmyslí, zda je to ten správný odstín. Pak opatrně zasune jedničku jako by ukládal vzácné sklo, a už se rozjíždí. Tedy spíše plíží tempem podchlazené želvy. Akcelerace na závratnou rychlost 30 km/h zabere celou křižovatku, pak pokračuje stejně pomalým tempem dál. Případně z ničeho nic bez zjevné příčiny ještě přibrzdí.

Dříve jsme takové chování připisovali řidičům seniorům, kterým už neslouží smysly, či nezkušeným vesničanům. Nyní ho ale pozoruji v čím dál větší míře i u mladších exemplářů a zhusta ve městě. Vede je k tomu snaha za každou cenu ušetřit pár mililitrů paliva, jehož cena se pomalu vyrovná ceně zlata? Nebo je to vlivem nedávného probuzení ze zimního spánku, absence řidičské praxe přes zimu, či v horším případě vyjíždějí poprvé od nucené izolace během pandemie? Nebo se snad rozšířilo v populaci nadměrné užívání tlumících léků?

A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Co třeba takovýto obraz, často navazující na výjev z prvního odstavce: slimák se plouží zhruba třicítkou u pravého kraje (či cyklopruhu) a v protisměru se udělá volno. Ideální příležitost, předjetí zdržovače by nemělo nic bránit. Ten ale přechází do protiútoku, prudce přibrzdí až skoro do zastavení a bez náznaku o svých úmyslech odbočí doleva. Žádné najetí ke středu vozovky, žádná směrovka. Směrovka se zásadně zapíná až během manévru, popřípadě vůbec.

Kontrolní otázečka: jednosměrka se rozděluje na dvě větve, v levé, kam odbočují 4 z 5 řidičů, je kolona. Do které části vozovky se zařadíte?

90 % řidičů se zařadí doprava bez ohledu na to, kam na konci pojedou, navzdory tomu, že odbočujeme-li na konci jednosměrky vlevo, řadíme se k její levé krajnici. Tudíž, kdo chce odbočit vpravo, vystojí si celou kolonu, až všichni odbočí doleva a vyjde na něj řada, aby mohl pokračovat. Protože jednota – rovnost – bratrství™.

Kapitolu samu pro sebe představují kruhové objezdy. Jde o speciální vynález, který si klade za cíl zjednodušit situaci v křižovatce, tedy že nemusím kontrolovat tolik směrů najednou – auta mohou po „kruháči“ přijet vždy jen z jediného směru. Teoreticky by toto uspořádání mělo vést k plynulejšímu průjezdu. Jenže není tomu pokaždé tak. Pomiňme nyní skutečnost, že naši projektanti začali budovat kruháče i tam, kde nemají logiku, a ucpáním jedné hlavní větve se ucpe celá křižovatka. Největším problémem, který lze pozorovat na okružní křižovatce ze strany uživatelů, je naprosté nepochopení přednosti.

Typicky existují dvě možnosti, jak to může fungovat. Nejčastěji je na vjezdu nad značkou „kruhový objezd“ ještě „dej přednost v jízdě“, přednost tedy mají auta na kruháči před těmi, která do něj hodlají vjet. Při absenci trojúhelníku mají naopak přednost vozidla vjíždějící do kruháče, z důvodu pravidla pravé ruky. Tento systém se u nás vyskytuje méně často až zřídkakdy. Každopádně, ani v jedné z těchto konfigurací nemá řidič povinnost zastavit vozidlo před vjezdem do okružní křižovatky, jestliže je volno.

Tedy když se přibližuji ke kruhovému objezdu a z dálky už vidím, že je prázdný, nebo se auta po něm pohybují na odlehlé straně, nemusím zastavit. Opakuji, nemusím. Měl bych pokračovat plynule dál. Kdo zabrzdí, koleduje si akorát o nezvaného pasažéra v kufru a hodinové zdržení kvůli řešení dopravní nehody.

V prvním díle série Vulgární české silnice se Anis pozastavoval nad nepoužíváním zrcátek ze strany řidičů. Nejde přitom jenom o motorkáře. Dovolím si proto segment o zdržovačích zakončit příhodou, jíž jsem byl nedávno svědkem na Českolipsku a v níž se kombinují snad všechna známá řidičská provinění.

Po státní silnici jede kouřící dodávka, zřejmě těžce ložená, rychlostí asi 40 km/h mimo obec, kde je dovoleno jet 90 a klidně i víc, rozhled je dobrý. Dodávku postupně dojíždí Hyundai v odstínu scheissbraun, za ním já. V tu chvíli se zezadu přiřítí černé BMW 5er předminulé generace a zahajuje předjíždění všech tří vozidel najednou. Když je BMW vedle mých dveří, rozhodne se pilot Hyundaie rovněž předjet dodávku a bez směrovky a zjevně i bez pohledu do zrcátka vyšle svůj korejský bitevník přímo před německý tank, který má toho času na tachometru asi tak 140 km/h. Korejec jede padesát. BMW prudce brzdí a já také, protože registruji za zatáčkou přibližující se kamiony v protisměru a tady to vypadá už dost divoce.

Brzdí ale překvapivě i Hyundai – místo aby co nejrychleji předjel a zařadil se před dodávku – všiml si zřejmě také těžké vozby v protisměru, brzdí, BMW už má těsně na zadním nárazníku, a zařazuje se zpátky za dodávku. BMW akceleruje, předjíždí Hyundai i dodávku a zařazuje se právě včas, aby minulo protijedoucí kamion. Tentokrát se nic nestalo, ale chyběly setiny sekundy, případně pomalejší reakce „bramboráka“ a mohlo se nás tam zpráskat pět i s kamionem. Škoda, že nevozím palubní kameru, takový klip by se přímo vyjímal u Jehly či na podobném kanálu.

Vážně netuším, co některé lidi k takovému stylu jízdy vede. Snad jej někde vyučují? Jeho vyznavačů potkávám čím dál více. Jednu věc ale vím naprosto jistě: zbytečně pomalá jízda, zdržování a roztržitost je mnohem nebezpečnější než jízda rychlá. Dochází zbytečně ke kolizním situacím a agresivnímu chování ostatních, kteří nechápou, co ochlazený studenokrevný živočich na cestě zamýšlí. Pomalu nerovná se bezpečně. A o úspoře paliva bychom mohli rovněž s úspěchem pochybovat. Čím déle čekáme na semaforu, v koloně, tím více paliva se spálí bez užitku na volnoběh – čili si troufám říct, že celkový efekt je záporný. Osobně bych se klonil k názoru, kdo na to nemá, ať se raději nechá odvézt.

Literou zákona řidič nesmí omezovat plynulost provozu na pozemních komunikacích, zejména bezdůvodně pomalou jízdou a pomalým předjížděním. Porušení tohoto pravidla se ale složitě dokazuje, a tak policie dává přednost nízko visícímu ovoci v podobě dohledu na správné tvoření kolon na pražských komunikacích, kde byly vyznačeny přednostní pruhy pro autobusy, cyklisty a další privilegované skupiny. Ultimátní metou toho trvale omílaného „zklidňování provozu“ jsou neustálé kolony všude, kdy se nehne nikdo nikam. Na úplný závěr tak musím – ač nerad – konstatovat, že popsané chování je nejen tolerováno, ale vlastně nepřímo podporováno našimi represivními složkami.

Jindra

foto: Pixabay