Když Anis přišel s nápadem trasy na červnové Café en Gasolinera do Orlických hor, měl jsem radost. Klikatými cestičkami podél česko-polské hranice skrz Neratov a České Petrovice jsem párkrát jel; prvně, když jsem v roce 2008 objížděl republiku svým mrňavým oranžovým Seatem Arosa co nejblíž hranicím. Od té doby se tudy občas projedu, zejména mám-li zrovna nějaké zajímavé „novinářské“ auto.
Natěšen jsem tedy dorazil na jedinou benzinku v Rokytnici v Orlických horách, odkud jsme vyráželi. Jako obvykle jsme byli skupinou velice nesourodou, co se týče automobilů. Od elektrického volkswagenu přes naleštěné BMW řady 5 gen. E39, hlasitý Dodge Challenger SRT Hellcat, obyčejný Ford Fusion až po dvojici Chryslerů LHS – jeden Gustawův elegantní, druhý originální Junk Rod, tedy Anisův Elvis. Největším překvapením však byl Michalův Buick Riviera, na kterém sice ještě je trocha práce, ale už teď poutá pozornost.
Úderem poledne jsme vyrazili přes sedlo Mezivrší k Černé Vodě a dál na jihovýchod přes Neratov, Bartošovice, Zemskou Bránu a České Petrovice do Mladkova. Zatáček bylo tentokrát opravdu požehnaně, a proto jsme jeli pomaleji než jindy. Cílem byla Restaurace Na kovárně v Lichkově, malá, útulná a troufnu si říci pro tyhle končiny typicky zařízená hospůdka v patře domku jen s pár stoly a velmi úzkou nabídkou jídel.
Jenže ani tak jsem si nemohl vybrat. Dám si řízek s vídeňským bramborovým salátem, svíčkovou, či třeba smažák? Nakonec vyhrál vepřový řízek a já se těšil i na jednoduchý salát, který v nabídce člověk běžně nečeká, zejména na takovýchto místech.
Během chvíle přede mnou přistál talíř s poctivým, tlustým a šťavnatým řízkem, který byl opravdu výborný. O salátu bohužel totéž říci nemůžu – byl na můj vkus příliš mastný. Smažený sýr spolustolujícího vypadal krásně a měl i velmi lákavé hranolky, stejně tak svíčková nevypadala vůbec špatně.
Ta učarovala Viktorovi, jehož Chrysler 300M poslední dobou začal vykazovat „junkrodovitost“ nikoliv nepodobnou té Anisova Elvise. Dal si k ní šestnáct knedlíků – porci, kterou já bych měl na čtyři dny – a bez zadýchání je všechny spořádal. Navíc, kromě polévky svůj oběd doplnil ještě zmrzlinovým pohárem.
Debata započatá na benzince pokračovala i na parkovišti restaurace, které jsme měli tentokrát celé pro sebe, a tak jsme se mohli i hezky seřadit. Až kolem čtvrté hodiny jsme se začali sbírat k odjezdu; někteří rovnou k domovu, já a tři další auta jsme se ještě vydali prozkoumat suchý polder na Lipkovském potoce. Doufal jsem, že tam vzniknou hezké fotky, ale závory a zákazy vstupu měly bohužel jiný názor, tak vznikla aspoň jedna u bezpečnostního přelivu.
Trasa byla opravdu krásná, se spoustou stromů i zatáček, oběd dobrý, zkrátka – dvacáté Café en Gasolinera se výborně vydařilo. A protože se nám v Orlických horách opravdu líbilo, v příštím roce čekejte opakování, byť samozřejmě s trochu jinou trasou.
Marek