Na německých dálnicích neexistuje plošné omezení rychlosti. To znamená, že na značné části z nich můžete jet, jak rychle chcete. Tento vrchol svobody – a samozřejmě odpovědnosti – je pod konstantními útoky levičáků, kteří se řídí heslem „nelíbí se mi tvůj názor, a tak ti ho zakážu“. A mám neblahý dojem, že kvůli jednomu videu jednoho Čecha je konec možnosti nechat proběhnout i toho posledního koně nejrychlejších silničních aut světa o něco blíž.
Ano, jízda Radima Passera chironem po A2 jsou včerejší noviny a nic není starší než včerejší noviny. Původně jsem k tomu nic psát nechtěl, ale nějak ve mě dozrálo rozhořčení a musí ven. Rozhořčení ne proto, že někdo jel 417 km/h po veřejné silnici. (Mimochodem, proč si většina z nás neumí jízdu 417 km/h v chironu ani představit, hezky popsal Lukáš Dittrich zde.) Proto, že to nahrál na video a zveřejnil.
To je totiž celý problém. Kdyby se to video nedostalo na veřejnost, nikdo by se nečepýřil, nikdo by nechtěl „zamezit užívání dálnice jako závodní dráhy“ nebo jak zní běžná rétorika omezovačů. Žádné ministerstvo dopravy by nepřispěchalo s kritikou, žádná policie by nevymýšlela podezření z ilegálního závodu.
Všichni, kteří máme rádi řízení, jezdíme v Německu „podlahu“, nebo to aspoň máme tendenci dělat. Někomu jede auto 180, jinému 280, pár boháčům 480. Všichni – tedy doufám, a pokud ne, tak se setsakra chyťte za nos! – to děláme tak, abychom neohrozili sebe ani nikoho jiného.
A taky to nezveřejňujeme na sociálních sítích, abychom si tak honili p… ego. Je jedno, že to není nelegální, v dnešní době se může kdokoliv chytit čehokoliv a snažit se člověka jakkoliv potrestat, aby ukázal, že má větší p… ego, když to za gros činu nejde, jako v tomto případě. A taky vymýšlet kraviny typu plošné omezení rychlosti.
Ona totiž Passerova jízda mimoděk ukázala ještě jednu věc, kterou omezovači apod. tvrdošíjně odmítají přiznat, přitom je nad slunce jasnější – plošné omezení rychlosti nemá žádnou souvislost s bezpečností provozu. (Dokazují to taky statistiky nehodovosti české policie za posledních nejméně 10 let.)
Když je možné v nenulovém provozu jet 417 km/h a nikoho nezabít, čehož je onboard z Passerovy jízdy důkazem, proč by mělo existovat plošné omezení rychlosti na 130 km/h? A zároveň – jak ukázal nedávný příklad ze zasněžené D5 – když je možné, aby se s rychlostí plošně omezenou na 130 km/h stala nehoda 36 aut najednou, která si snad zázrakem – některá auta byla zmačkaná jak papír – nevyžádala žádný lidský život, proč je to magické číslo zrovna 130 km/h?
Protože si ho někdo vycucal z prstu. Existuje totiž něco jako přiměřená, bezpečná rychlost, která se neřídí žádným zákonem. Je pro každé místo, čas, auto, řidiče, počasí i hustotu provozu jiná. A stejně jako jsou situace, kdy je přiměřená rychlost na dálnici 70 km/h, jsou očividně i situace, kdy to je 417 km/h.
(foto: Bugatti)
One thought on “Proč Radim Passer dokázal, že plošný rychlostní limit je nesmysl, a proč mi to přesto vadí”