aneb Jaká by to byla práce na starém autě, kdyby se něco nepodělalo
Když jsem před několika týdny vyměnil chladič a zastavil tak únik chladicí kapaliny, slíbil jsem sobě i baronovi, že po roce a půl dostane taky nový motorový olej a po třech letech i převodový. (Ano, jsou to delší intervaly, než by se slušelo, kaju se, ale vzhledem k tomu, jak málo s baronem najezdím…) Krásnou dubnovou sobotu jsem tedy vyrazil k Anisovi se spoustou dílů a nářadí v kufru.
Jaké jsou na výměnu kapalin potřeba díly? Předně je to filtr motorového oleje a klíč na něj, protože i když jsem si jist, že byl minule dotahován rukou, dolů bez klíče jistě nepůjde, také filtr převodového oleje i s těsněním vany, a konečně nové hadice chladiče. (Mohl jsem je vyměnit, když jsem měnil chladič, pravda, ale tehdy jsem zapomněl, že je vůbec mám ve sklepě. Chladicí kapalina není zas tak drahá a motoru neuškodí několikasetkilometrový proplach.) A taky jsem chtěl vyměnit uložení příčného stabilizátoru přední nápravy, dokud auto bude na nájezdech a nikoliv zvednuté na kozách, protože už delší dobu pozoruji klepání na nerovnostech.
Přijíždím tedy na dvorek a po krátké pomoci Anisovi s odvozem pneumatik na přezutí – má k tomu úžasný vozíček, s odpružením a malými kolečky, starou SPZ s písmeny uprostřed, navíc ručně domalovávanou, stejně jako označení nejvyšší konstrukční rychlosti 70 km/h, prostě skvělý přívěsný junk rod – najíždím baronem na nájezdy a nalévám do motoru proplachovou chemii.
Po deseti minutách volnoběhu jde olej ven, filtr dolů – samozřejmě, že nešel rukou –, nový místo něj, a zároveň postupně odšroubovávám vanu převodovky. To je třeba udělat k výměně filtru a očištění magnetu, který sbírá nečistoty s příměsí kovu z oleje ještě před tím, než ho čerpadlo přes filtr nasaje. Taky na něm poznáte kondici převodovky – pokud vidíte ocelové špony či úlomky, čeká vás repase převodovky. Pokud jen trošku prachu z obložení spojek, je všechno v pořádku.
Zatímco převodový olej vykapává, posouvám se pod autem o kus dál dozadu, abych se podíval na to uložení stabilizátoru. Dva šrouby na každé straně, nic strašného, navíc tohle bývá dotažené tak fest, že se do závitu nedostane koroze, takže to jde pěkně povolit i po letech. A taky že jo – jak po másle.
Navzdory Anisově skepsi jdou staré, vymačkané gumy krásně sundat a nové nasadit na jejich místo. Postupně dotahuji šrouby – až od jednoho, toho jediného odlišného od třech ostatních, slyším ránu. Takovou tu, kterou při dotahování šroubu slyšet nechcete, protože znamená, že jste buď něco strhli, nebo přeskočil závit. A z patnáctiminutového servisu jsou najednou tři hodiny jako nic.
Nejdřív jsme zkoušeli, co se děje. Šroub zůstal celý, to v závitové vložce v pomocném rámu přeskočil závit. V každém případě tahle vložka použitelná nebude a matku nad ni vložit nejde, protože se na tu vložku člověk dostane tak tak teleskopickým magnetem, v žádném případě rukou nebo klíčem.
Zatímco Anis přemýšlí, co a jak, a taky sundává hadice chladiče, s Gustawem jedeme pro ruční závitník, beztak se bude hodit i jindy. Nový závit vyříznutý, instalujeme tlustší šroub – který však vložku jen vytrhl z uložení a najednou nešel tam ani zpátky. Nastupuje bruska, půlí šroub a já magnetem tahám vložku se zbytkem šroubu ven z pomocného rámu. Co teď?
Koumáme a zkoušíme, přemýšlíme nad navařením šteftu, ale „céóčko“ není po ruce a na elektrodu to je moc jemná práce. Až konečně Anis přichází s nápadem „klouzavého šteftu“ – povedlo se mu strčit do rámu hlavu šroubu s podložkou a z vnější strany dotáhnout matku dostatečně pevně.
Aby toho nebylo po stránce nezávitujících závitů málo, dva šrouby olejové vany převodovky se odmítají chytit. Tyto šrouby se nedotahují moc, i čtvrtpalcová gola by je dokázala snadno strhnout, takže radši spíš šroubovákem – ale dva z nich se prostě odmítají dotáhnout. Nerad, ale přesto nechávám Anise namazat na těsnění vany černý tmel; nechci, aby kvůli zpropadeným závitům unikal olej. Prý se ten tmel dá snadno odstranit, mnohem snáze, než když jsem měnil převodový olej poprvé a vana ne a ne povolit, protože někdo přede mnou nahradil těsnění jakýmsi lepidlem.
Oleje dolité, chladicí kapalina taky – s díky vyrážím k domovu. Cestou pozoruji, že ono nepříjemné klepání zpod auta na nerovnostech zmizelo, takže martyrium se strženým závitem stálo za to. A po příjezdu také, že od jednoho konce dolní hadice chladiče kape voda ven.
Poněkud rozladěn přemýšlím, čím to může být. Hadice prasklá není. Použili jsme ale původní pérové spony a Anis říká, že tahle jedna byla trochu pokřivená. Zkouším ji a vpravdě – jeden z konců dokážu ohnout prstem, takže ta už to má za sebou.
Takže procházkou do autodílů poblíž, kupuji šroubové hadicové spony a jednu z nich montuji vedle té pérové. Dotahuji na fest, startuji motor – a vidím, že z tohoto místa už nic neteče. Úspěšná to tedy servisní sobota, byť s pondělním doděláním.
Marek
foto: Anis, Marek