Budu upřímný – nevím, kolik lidi může říct či napsat totéž. Věřím, že dost, a chtěl bych věřit, že ještě víc. Jenže to, co pozoruji na silnicích, a to, jakým způsobem se dnes tvoří trendy, u mě vyvolává pochybnosti o tom, že by valná většina řidičů si jízdu autem užívala. Mám dokonce i dojem, že tím, jakým autem člověk jezdí a jak vypadá, dává dost najevo svůj vztah k řízení. A samozřejmě i k autu.
Mnohdy vedu diskuse s kamarády či kolegy z práce o tom, jak se s nějakým autem jezdí, jaké je provázejí problémy, proč je to či ono auto dobré nebo naopak špatné. Jistě, co člověk, to názor, co člověk, to zkušenost. Ale myslím si, že právě to dělá naše diskuse zajímavými. Proč jednomu vyhovuje spíš BMW, druhému SAAB, dalšímu Renault a ještě jinému Chrysler? Jaký užitek či radost z jízdy přinášejí různá auta? A proč? Na takové otázky umí odpovědět člověk, který má k autu nějaký vztah.
V opačném případě se argumenty často omezují na spotřebu, prostor, nízkou pojistku apod. Pro nás „autíčkáře“ to jsou málo vypovídající argumenty pro pořízení auta. Uvedu příklad. I když jsem měl rozpočet pouhých 15 tisíc korun na nějaké pracovní auto, u kterého bylo hlavním požadavkem tažné zařízeni, vybíral jsem SAAB, Volvo či Chrysler nebo Chevrolet, nesáhnul jsem po felicii nebo golfu. Prostě proto, že mám takový vkus na auta. A taky proto, že s felicií, třebaže by byla jen pracovním autem, bych si ani tu práci, resp. pracovní jízdu, neužil. Jezdil bych s ní jako za trest, kterým jsem se ale sám potrestal.
A tak má volba padla na SAAB 900SE, jakožto auto atypické, v provozu již zřídka viděné, pro mě ale zajímavé a zároveň pohodlné a splňující podmínky, které jsem měl. Když do něj sednu a jedu kamkoliv, užívám si každé přeřazení, každé sešlápnutí plynu, každé spálené decilitry naturalu 95. Stejné zážitky mám i se svým oblíbeným Chryslerem LHS, se kterým jsme najezdili již 300 tisíc kilometrů. Popravdě, možná i proto si jen stěží umím představit za něj jakoukoliv náhradu.
Tím se dostávám k tomu, že podle toho, koho vidím v jakém autě, si dělám úsudek, zda ten člověk to dané auto řídí, protože je má rád, protože musí, anebo protože takové prostě zrovna bylo na výběr v jeho finančních možnostech. Ovšem, jsou situace, kdy nás život přinutí k nějakým ústupkům. Pro lidi mi podobné je to určitě těžké, nicméně o to víc věřím, že se umí na takovou situaci podívat s nadhledem. Slovy kolegy z práce: „Ano, jezdím renaultem, životní situace tomu chtěla, nikdy nebudu mít to auto rád a jakmile se vše narovná, opět sednu do BMW.“
V životě jsou totiž věci, které neovlivníme. Tento kolega je velmi vášnivý řidič, který autům a jejich problematice rozumí. Proto si říkám, že život, ať se poskládá jakkoliv, je skutečně velmi krátký. Příliš krátký na to, abychom si odříkali ho užít. A upřímně, radši si to užiji s autem než třeba s drogami.
Je místy až úžasné vidět, jak lidi umí zapomenout na předsudky a stmelit se v komunitě autíčkářů. O takovou komunitu se snažíme i my jako spolek Junk Rods bez ohledu na to, jaký kdo má vkus. Každé auto má něco do sebe, každé je něčím zajímavé. Jen čeká na toho správného člověka, který to objeví a ocení. Tím se buduje vztah k tomu stroji, vzniká ochota a chuť se projet jen tak.
Já to tak vidím, protože žiji v bublině světa automobilů a schválně se mi z toho světa nechce odcházet. Nicméně, jak jsem zmínil již na začátku, vidím, že ač nás takových je dost, nejsme většina. Ale v co věřím, je, že nenásilným sdílením této vášně, lásky k automobilům, to tak začne časem vnímat čím dál více lidí.
I proto nás můžete vidět každý měsíc na silnicích se jen tak projíždět spanilou jízdou. Proto se scházíme a diskutujeme. Proto se i rádi o tématech spojených s auty bavíme s každým, kdo projeví ochotu. Proto i vám všem přeji, aby každý ujetý kilometr byl zážitkem a úlevou v dnešním světě přeplněném zbytečnými, umělými problémy.
Anis
foto: archiv