Naše minulé setkání s cruisingem bylo trochu jiné než ty předešlé. Jednak trasa projížďky byla kratší a jednak jsme v duchu názvu „Total Czech Highway“ jeli po hlavní silnici první třídy. Co ale bylo stejné, je atmosféra setkání. 🙂
Jak je již zvykem, sešli jsme se v 11 hodin na čerpací stanici. Pro 17. edici jsme zvolili Benzinu na jičínském obchvatu. Mělo to svůj dobrý důvod v podobě dlouhého připojovacího pruhu, v němž jsme se mohli všichni zařadit za sebe. Ale k tomu se ještě vrátím, protože neskrývám, že organizačně bylo dosti náročné dostat za sebe všech čtrnáct aut najednou na dvouproudovou hlavní silnici, kde ani v sobotu není zrovna slabý provoz.
Portfolio vozidel, které se zúčastňují Café en Gasolinera, se rozrůstá, je pestré a rozhodně není omezené nějakou zemí původu auta. Ostatně, směr, kterým se jako Junk Rods vydáváme, má sice původ v amerických autech, nicméně zdaleka se na ně neomezuje. A tak jsme tentokrát mohli vidět jak nová i starší BMW, tak chryslery, mercedes, cadillac, lincoln, RAM či peugeot. Mimochodem musím vsunout, že třílitrový šestiválcový motor v BMW je fakt tichý a kultivovaný. Už si vzpomínám, proč se mi s tím tak dobře kdysi jezdilo… 😏
Tradičních rozhovorů na čerpací stanici u kávy snad nikomu nechybělo, každý měl co říct, s kým si popovídat, o jaké postřehy se podělit. A chvíli po 12. hodině jsme se začali připravovat na vyjížďku.
Jak jsem již zmínil, největším oříškem bylo všechna auta dostat za sebe na hlavní silnici. Já opět vyjel jako první ve svém Junk Rod Chrysleru LHS za asistence mých dvou dcer, které se řádně rozhlížely a kontrolovaly provoz okolo – ten, který jsem kvůli mrtvému úhlu zrcátek nemohl vidět.
Marek měl druhou vysílačku a v elektrickém BMW iX3 – ano, na Café en Gasolinera jezdí i elektromobily – kolonu uzavíral. Seřadili jsme se všichni v připojovacím pruhu, přes vysílačku jsme s Markem vykomunikovali okamžik napojení a po několika stovkách metrů opět skrze vysílačky se nám zdárně povedlo zařadit se do levého pruhu, abychom směřovali na Poděbrady – a hlavně na plánovanou „českou highway“ I/32.
Dále již byla vyjížďka klidná, zvolil jsem rychlost okolo 65 km/h a pětatřicetikilometrovou trasu jsme zvládli zhruba za půl hodinky.
Vyjížďka skutečně probíhala hladce, ale protože jsem si zapomněl maják, byl jsem zejména z napojení na obchvat Jičína z benzinky dost nervózní. Nevidím rád, když někdo z připojovacího pruhu vjede do průběžného v nízké rychlosti, protože to není bezpečné – a teď jsem to měl být já, kdo tak bude činit bez jakéhokoliv upozornění, že je něco nestandardní. Díky přeci jen řidšímu sobotnímu provozu ale naštěstí nebyl problém.
Maják mi chyběl celou vyjížďku, neboť navzdory sobotě se za námi pár aut přeci jen „zaseklo“. V uvozovkách proto, že silnice č. 32 má dlouhých rovinek dost na to, aby nás mohl kdokoliv předjet. Když to jeden zkusil, uhnuli jsme mu na krajnici, a udělali bychom to pro kohokoliv dalšího. Přesto budu na maják příště myslet o to víc.
Marek
Musím uznat, že než jsme vyjížděli do Senic (motorest v Senicích byl naším cílem vyjížďky) nečekal jsem, že spanilá jízda po hlavní silnici bude tak pohodlná, výhledy ve zpětných zrcátkách tak zajímavé. 🙂 Jenže I/32 není úplně nudná silnice, a tak dle zpětně vazby u motorestu si to užili všichni.
O tom, jaké nám v motorestu připravili jídlo, by se dala napsat esej. Tedy jen zkrátka: kdo chce jedinečné bramboráky, plněné či ne, nechť neváhá a dál nehledá Senický motorest je v tomto opravdu jedničkou. Ovšem, že sníst půlkilový bramborák plněný dalším čtvrtkilem pálivé kuřecí směsi bylo pro mě příliš vysokou laťkou. Ale stálo to za to, ba dokonce jsem si sám při jídle říkal, že to na tom talíři prostě nenechám. 😅 Opravdu skvělé jídlo.
Mám bramborové placky docela rád, ale málokdy si je v restauracích objednávám, protože většinou je neumí udělat pořádně, nebo hůř, používají mražené polotovary. Anis mi ale slíbil, že v Motorestu Senice mají skvělé, takže jsem se těšil.
A opravdu – takhle vynikající bramborový placek jsem dlouho neměl. Veliký placek se spoustou červeného zelí a opečenou klobáskou – sladké zelí sice Ostravakovi moc nevoní, ale za téměř deset let „špionáže“ v Praze jsem si trochu zvykl – byl skutečně znamenitý a stál za každou korunu své na první pohled poměrně vysoké ceny.
Jedinou výtku bych snad měl k obří porci, kterou jsem nedokázal celou sníst. Dvoutřetinové množství jídla by mi bylo naprosto dostačující. Příjemná by byla třeba možnost si vybrat ze dvou velikostí placku, jak je normální u pizzy.
M.
Posezením a diskusemi na zahrádce motorestu jsme se dostali hluboko do odpoledne, postupně se rozloučili a s myslí naladěnou na další edici CEG se rozjeli domů.
Jako týmu Junk Rods je nám velkým potěšením, že vás naše akce baví, a že si, jako my, rádi popovídáte s podobně naladěnými lidmi, spojenými zájmem o auta.
Tímto vás také zveme na příští cruising, který bude opět trochu netradiční. S ohledem na sraz amerických aut v Jizbici pod Blaníkem, tedy První jarní bublání, se bude konat 23. dubna a začne brzy ráno tak, aby naším cílem byla právě vjezdová brána do kempu v Jizbici a abychom tohoto cíle dosáhli před 10. hodinou dopolední. Více podrobností se dozvíte již brzy, a to jak v událostí na Facebooku, tak na našich stránkách v krátkém článku.
Zdravíme vás a těšíme se na příští setkání!
Anis