Letošní prázdniny byly velmi zajímavé a zároveň časově náročné. Po úspěšném červencovém Junk Grill #3, který nám dal mnoho podnětů pro další rok, jsem se s přítelkyní Lenkou vydal „Elvisem“ na 1640 km dlouhý trip k polskému Baltu. Ten dopadl skvěle, ale o tom jindy. Pak přišel srpen a opět již klasická Café En Gasolinera.
Na srpen jsme zvolili cestu na severu Česka se startem v Jablonci nad Nisou. Jedenáctá hodina menší čerpací stanice Benzina Orlen, a s dcerami dorážíme na místo. Tam na nás již čekají dvě posádky a Městská Policie. Co to je sakra, mě napadlo. Zaparkuji co možná nejslušněji a jdu se přivítat. Brzy zjistím, že uniformovaná posádka jsou Vaškovi kolegové, ale že na cruising se s námi nevydají (překvapivě 😅 ).
Dáváme kafe, pokec běží jako obvykle. Sjíždějí se další auta, přátelé, známí… Rázem koukám, je nás již přes 10 aut a blíží se dvanáctá hodina. Čas vyrazit. Domluvíme se narychlo, zapneme vysílačky a snažíme se seřadit na výjezdu z benzinky tak, abychom co nejméně omezili provoz, ale aby kolona zůstala pohromadě. Přesto výjezd z Jablonce nepatřil k těm snadnějším a pohodlnějším.
Jakmile se nám povedlo dostat se pryč z města a projet pár složitých křižovatek včetně Smržovky, Tanvaldu a Desné, již vše vypadalo úplně jinak. Krásná horská cesta na Souš fakt tahá za srdce. A ten krásný povrch! Snad jediné, co by mohlo namíchnout, byl počet cyklistů na silnici, což na druhou stranu s ohledem na perfektní počasí bylo docela pochopitelné.
Zde musím dodat, že nám mapa v telefonu a vysílačky byly úplně k hovnu. Ano, po celou cestu kolem Souše až do Bílého Potoka nejenže není GPS signál, ale mezi stromy a s tou délkou kolony ani vysílačky to pořádně nezvládly.
Namířeno jsme měli kousek za Raspenavu, do Hausmanky u Kozy. Při příjezdu nastal menší zmatek s parkováním, ale brzy se to vyřešilo. Také jsem brzy zjistil, proč nese Hausmanka takový název, výzdoba u vchodu byla fakt stylová a výstižná – koza na střeše 🙂. A mimochodem, majitel má přezdívku „Koza“.
Rezervace byla připravena, usadili jsme se mezi dva stoly, objednali. Porce řekl bych obří, za velmi příjemné peníze, i když výběr vzhledem k tomu, co se píše se na jejich facebookových stránkách, dosti omezený. Přesto si každý vybral.
Zde začíná druhá část celé akce – přes všechno důležité zařizování za námi dorazil Mira Rýdzi. Stihl se najíst a pozval nás, abychom zajeli za ním do Raspenavy – jednak podívat se na rozdělané projekty a jednak na exkurzi jeho palírny Raspenava Distillery. Jelikož odpoledne již bylo pozdější, a mnoho řidičů by zřejmě neodolalo pokušení, jeli jsme tam již jen na 6 aut včetně Míry.
Já, co nepiji, jsem asi ten úplně poslední člověk, který měl by sdílet své postřehy, ale musím uznat a přiznat, že to byla skvělá podívaná. Nahrálo tomu i to, co skrývají zákoutí palírny – viz fotky – budiž nápovědou mezi jinými Plymouth Barracuda ACR.
Pro ty z nás, co řídili nabídla Raspenava Distillery kafe, Tomáš, který dorazil s Marťou za volantem jí předal klíče a sám se ujal degustace destilátů. Bohužel jsem nezůstal tak dlouho, abych viděl zdárný konec – děti již měly „splněno“ a trvaly na odjezdu (není divu). Ddoneslo se mi nicméně, že Tomáš byl nazván vrchním degustátorem dle počtu vzorků, které zvládl ochutnat 😅
Tímto chci nejen říct, že se za Mirou do Raspenava Distillery ještě podíváme, ale zároveň jeho jménem vás tam zvu, jak na prohlídku, tak i pro kvalitní destiláty, a možná i jejich ochutnání 🙂
Anis