Uběhly další dva roky a opět trčím před STK. Koukám na zavřenou bránu oddělení měření emisí a odpočítávám vteřiny před katastrofou. Stará naftová octavia shrbeného dědouška stojícího opodál trpí v omezovači a já doufám, že měla alespoň to štěstí, že ji někdo před touhle nesmyslnou řezničinou zahřál.
Přežila a úspěšně najíždí na vedlejší linku technické kontroly, kde má prokázat svou technickou způsobilost. Projde kontrolou vůlí podvozku, úniků kapalin, přítomnosti koroze, sjetí pneumatik, otestují se brzdy a osvětlení. Po krátké chvíli se usměvavý děda dobelhá za volant a odjíždí pryč. Prošel. Jeho auto nepředstavuje dle zákona žádné nebezpečí pro provoz. Další dva roky může brázdit okresky cestou na chatu a do Kauflandu aniž by byl považován za hrozbu. Je tomu tak skutečně?
Podívejme se na auto blíž. Gumy mají krásných 6 mm a DOT 4005 naznačuje, že už nikdy méně mít ani nebudou. Po 17 letech provozu jde spíše o fosilie, které na vodě předvedou koukatelný krasobruslařský výkon. Přidřené čerpadlo posilovače řízení se zčernalou kapalinou si po delší jízdě občas postaví hlavu a při prudším manévru vypoví činnost. Brzdová kapalina má taky nejlepší roky dávno za sebou, ovšem kontrola na válcích nepozná míru koncentrace vody v ní. Dlouhé brždění při klesání z Ještědu však ano. Na výsledném překvapení se bude podílet i dlouho neservisované brzdové obložení, které po zahřátí shoří na prach. Deset let nevyvážená kola měněná na ulici bez momentového klíče, chycená vazelínou promazanými šrouby, starý klínový řemen, nikdy nedělaná geometrie, napůl utřepaná kostra na motoru, na kterou kape olej z víka ventilů, vylágrovaný dvouhmotový setrvačník, zmírající výkon neschopný předjížděcích manévrů… to je jen pár z mnoha možných tikajících bomb, na které státem předepsaná prohlídka nepřijde a které můžou ve vteřině zkazit den mnoha lidem naráz.
K tomu všemu připočtěme skutečnost, že děda už taky není nejmladší. Zdravotní prohlídka může vycházet sebelépe, ale jeho reakce už nikdy nebudou ani na úrovni třicátníka po dvou pivech. V noci už se taky moc nevyspí a únava ho přemůže v šest odpoledne na dálnici u Vyškova, když zrovna mžourá do zapadajícího slunce. Jenže ta totiž narozdíl od alkoholu v krvi není měřitelná. A samozřejmě se netýká jen starších ročníků.
Proč o tom všem píšu? Tohle zamyšlení není voláním po zpřísnění pravidel, ani po snaze upřít postarším petrolheadům usadit se za volant. Naopak. Ale měli bychom zvážit, zda není na čase přehodnotit přístup k provozu a jeho bezpečnosti. Místo slepého vynucování nekomplexního souboru pravidel vyúsťujících šikanováním u evidenční kontroly za nepředepsaný rozměr pneumatik v rozdílu půl centimetru šířky apelujme spíše na osobní odpovědnost. Pravidla tu stejně vždycky byla pro ty odpovědné a ty není potřeba uhánět. A jako u každé změny k lepšímu, nejlepší je začít u sebe.
Přistupujme tedy ke svým vlastním autům tak, jako by žádná STK nebyla. Pokud se postavíme čelem vůči samé podstatě, můžeme jít příkladem ostatním. Péče o auto by neměla vycházet ze strachu ze sankce, ale určité úcty. Nejen vůči autu, ale i sobě samému a v neposlední řadě i ostatním. V autě zdravém skutečně, nikoliv jen papírově, řidič jezdí bezpečně.
Janek
foto: Pixabay