K třetímu ročníku Junk Race jsem se od začátku stavěl skepticky. V minulých ročnících se mi vůbec nedařilo – ten první jsme nedokončili vůbec a v druhém jsme brali cenu za první místo od konce za to, že jsme najeli příliš málo kilometrů. Nakonec jsem se však nechal přesvědčit a do závodu se přeci jen přihlásil. Posádku jsme utvořili opět s Michalem.
Pro letošek byly terénní zkratky výslovně zakázány, a tak jsme museli vymyslet něco jiného. Jelikož se závod skládal ze dvou etap, rozhodli jsme se každou z nich jet jiným autem. To ničemu neodporuje a až na pozdvižené obočí pořadatelů a trochu přepisování v roadbooku na to neměl kdo co říct 😀
Na startu v Davli se sešlo 10 posádek, účast tedy více než slušná. Po krátkém úvodním slově Mary a Josého jsme se začali chystat do první etapy – šipkové setinové rallye. Startovali jsme s Mercedesem-Benz E 430, který se proslavil titulní rolí v článku Světa motorů. Řízení se ujal Michal, já navigoval. Hned po startu jsme minuli první odbočku, zajížďka však nebyla nijak dlouhá, a tak jsme se asi po minutě vrátili na trať. Dál jsme se trasy drželi už dobře, ale kvůli špatným silnicím byla trošku obava, jestli nejsme moc pomalí. V jednom místě Michal zkonstatoval, že by bylo snazší jet po poli, i by to míň házelo.
V druhé polovině trasy byl povrch lepší a hlavní silnice umožňovala dohnat nějaký ten ztracený čas. Přesto s posledními pěti minutami na časomíře to vypadalo, že bychom nemuseli dorazit včas. Krátce na to jsme ovšem zahnuli na pobřežní slapskou silnici a zanedlouho se před námi vynořila cílová benzínka. Mohli jsme tedy zvolnit a dokonce pustit pár aut před sebe – s poslední minutou na časomíře nás čekal sprint do cíle. 45… 30… 20, odbočujeme na nájezd mostu, 10… 9… 8… 7 – vjezd do benzínky. S nulou na časomíře zastavujeme u kontroly! Bylo to o fous, ale vyšlo nám to bez trestného bodu.
Do druhé části jsme obdrželi souřadnice kontrolních bodů a naším úkolem bylo všechny navštívit, najet u toho co nejkratší vzdálenost a odpovídat na někdy záludné otázky. Optimalizací na telefonu jsem získal představu o trase, odhadovaná vzdálenost měla být těsně pod 100 km. Na start jsme se tentokrát postavili v Jaguaru XJ6L (představeném na koupáku). Michal si moc chtěl vyzkoušet řízení, a tak jsem se opět ujal role navigátora. Po krátkém seznámení s ovládáním jaguara jsme vyrazili směrem do Břežan.
Cestou ke Zbraslavi byl Michal za volantem vyloženě nadšený a živě jsme debatovali o vlastnostech auta. Co čert nechtěl, do hovoru jsme se zabrali natolik, že jsem nezahlásil odbočku na most. To nás stálo zajížďku asi 7 km a tím jsme závod hned na začátku prohráli. Padnul návrh po první zastávce na hřbitově pohřbít ambice na umístění a odjet rovnou na burger. Nicméně, vytrvali jsme a pokračovali v plnění dalších kontrolních bodů. Po kom se jmenuje cesta, nebo snad sloup? Kde je vlnice nejchlupatější? Pájin vodopád…
Za Ořechem najíždíme na okruh, aby se jaguar trochu protáhnul v otáčkách. A že se jelo opravdu dobře, zase jsme minuli sjezd. Tentokrát naštěstí zajížďka nebyla delší než kilometr a už se blížíme kam? Ne tam, kam si myslíte, drazí čtenáři – blížíme se na další hřbitov. Tentokrát v obci Krteň. Zde už u sochy světce, kterému chybí život, čeká Mara a informuje nás, že jsme asi poslední posádkou, která tento bod navštívila. No nic, Mara pořídil pár fotek a vydáváme se konečně na burger. Už v Malešicích, asi 2 minuty od cíle, volá Gustaw, jestli prý jsme jeli domů – že nějaký Mercedes odstoupil ze závodu! Ujišťuji ho, že za chvilku budeme v Texas Steakhousu, ne tedy s mercedesem, ale s jaguarem 😀 V cíli máme najeto 111 km, odevzdávám roadbook, objednáváme burger a čekáme na vyhlášení.
Kupodivu nejsme poslední! K našemu značnému překvapení bojujeme o zlato s posádkou, která sice najela o dost méně kilometrů, ale rozhodují body za otázky a šipkovou etapu. Dvě chybné odpovědi a jedna nepřesná nás odsouvají na druhou pozici. Letos naše britsko-německé konsorcium dosáhlo nečekaně skvělého výsledku. Tak dojíst burger a příště na viděnou!
Jindra