Jistě víte, že klasický Café en Gasolinera až na malé výjimky vždy začíná u kávy na benzince. Zrovna v březnu měla taková výjimka místo. Rozhodli jsme se totiž pozvat vás, přátele, do Automobilového muzea v Terezíně.
Začali jsme o to víc netradičně, že jsme se sešli již v 10 hodin dopoledne. Já osobně jsem dorazil asi kolem půl desáté, a to jsem nebyl zdaleka první, kdo parkoval na betonových panelech u muzea. Jako ve většině případů Lukáš se svojí sestrou Sabinou, ač měli nejdelší cestu, dorazili jako první (a to nekecám, spěchal jsem). Zaparkoval jsem tedy Elvise vedle jejich STS, a pomalu u pokecu jsme očekávali zbytek osazenstva.
Krátce po 10. hodině jsme byli kompletní, 17 dospělých a 4 děti. U vstupu nás mile přivítal pan majitel, kterému jsme výměnou za zlevněné skupinové vstupenky dali peníze, a šli jsme strávit další asi hodinku prohlížením exemplářů vystavených v dlouhé hale. Samozřejmě nechyběly komentáře, vzpomínky, touhy a nostalgie. Snad u každého stroje si ledckdo vyměnil poznámky a zkušenosti. Ať už pomyslím na polského „Malucha“, rallycrossové speciály, UAZy či lehká letadla pod stropem, o čemkoliv bylo co si říct.
Samozřejmě nechyběla ani káva, kterou jsme si ještě před výjezdem dali přímo v muzeu, a čas strávený venku u šálku jsme si zpestřili prolézáním dvoupatrového autobusu Leyland. Ten již sice pamatuje lepší časy, to nám ale nebránilo si ho celý prohlédnout zevnitř i zvenku, a trochu také zatoužit po jeho přestavbě pro účely spolku (možná někdy… 🙂 ). Děti využily menší hřiště s trampolínou a co by dup tu byla dvanáctá hodina – čas odjíždět.
Po organizaci pomocí mávání na sebe z okýnek aut jsme se v počtu 10 aut seřadili za Toyotou, kterou přijel Marek, odzkoušeli vysílačky a vyrazili. Pro tentokrát trasu určoval právě Marek a musím přiznat menší namíchnutí v úvodu, způsobené ne zrovna plynulým průjezdem přes centrum Terezína a Litoměřic. Rychle jsem si ale oddechnul a začal si jízdu užívat. Trasa totiž vedla velmi malebnou a rozmanitou krajinou. Sem tam kopeček, nějaký les, nějaké to pole, až na úvod samá vesnice…
Nechyběla i špetka improvizace, když jsme se dostali na velmi málo frekventovanou a zároveň přehlednou i klikatou silnici. No, co se tu budu rozepisovat, prostě jsme se tak trochu rozjeli, abychom si užili zatáčky 🙂 Hned v další vesnici jsme se opět sestavili do „hada“, tedy kolony.
Cílovou destinací byla Restaurace u Landů na okraji Úštěka. Nejen co se kvality jídla týká nezklamala, i rychlost, se kterou jsme byli navzdory plnému „placu“ obslouženi a jídlo nám bylo naservírováno, stojí za vyzdvihnutí. Naprostá spokojenost. Kvalitní, tradiční česká kuchyně, navíc za příznivé peníze. A já jsem se přiučil, co je to rakvička 🙂
Najedli jsme se a chvíli před 15. hodinou rozjeli každý svým směrem. Domů jsem docela spěchal, protože v neděle na mě čekala další cesta po Česku, ale o tom jindy.
V dubnu se sejdeme již po devětadvacáté. Na našich facebookových stránkách najdete informace o události. Čekají na nás krásy Vysočiny a zajímavá trasa. Přijměte tedy od nás pozvánku. Budeme se na vás opět moc těšit.
Anis