Hned zkraje tohoto článku kladu dotaz do pléna – je možné ještě v dnešní době koupit nějaké rozumné ojeté auto, které stojí 10 tisíc korun a lze s ním rovnou jezdit? Při prohlížení českých bazarových stránek člověk rychle nabere dojmu, že sice auta s takovou cenovku jsou k mání, nicméně ještě dříve, než dočte inzerát, je mu jasné, že věci se nemají vůbec tak růžově.
Jednak, většina takových aut nemá platnou technickou kontrolu, což většinou je způsobené tím, že vyžaduje mnoho nikoli levných oprav, aby jí prošlo. A to zřejmě již prodávající není ochotný do auta vrazit. Jednak, i když TK je platná, auto z důvodu nějaké závady není pojízdné. A jednak, bavíme se o autech natolik starých, že zub času a provoz v českých podmínkách prostě způsobil korozi již nerentabilní na opravu. Ostatně, kolik lidí, kteří hledají auto v této cenové kategorii, jsou ochotni do něj vrazit mnohdy víc než trojnásobek ceny? Ovšem, pokud se nejedná o nějaký fakt raritní kus, ale ty se rozhodně do 10 tisíc korun neprodávají ani v žalostném stavu…
Já jsem si nicméně začátkem roku dal za cíl nějaké takové auto vyhledat. Přiznávám, cenový strop byl o kus vyšší, konkrétně jsem si dal limit 15 tisíc. Cílem ale bylo najít auto, do kterého můžu sednout a jet rovnou, bez potřeby jakýchkoliv úvodních investic, a které by mělo platnou technickou kontrolu alespoň do příštího roku. Takže v případě, že by do roka auto umřelo, nebylo by mi líto ho hodit do šrotu. Dalším parametrem byla značka vozidla – z principu věci škodovka nepřipadala v úvahu (hlavně je zde řeč o Fabii). No a ideálně aby žralo málo, jak jinak.
Klíčové parametry auta byly tímto definované. Měl jsem nějaké své tipy, jako třeba Nissan Micra s litrovým čtyřválcem, které jsem v cenové hladině do 15 tisíc korun už jednou koupil a na bazarech pár kusů i našel. Ale co by to bylo za akci, kdybych neposouval mantinely dál, že ano?
Věřte nebo ne, úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Neobešlo se to sice bez nějakého smlouvání o ceně, ale výsledek mluví sám za sebe – finální pořizovací cena včetně přepisu vozidla činila 9 840 korun.
A o jakém autě je řeč? Šmoula, neboli Fiat Punto Cult 1.2i roku výroby 1999 o výkonu 60 koní a plnící emisní normu Euro 2. Jakou má výbavu? Posilovač řízení, originální autorádio, elektrická stahovací přední okna, centrální zamykání na klíč. Nájezd činil něco málo přes 147 tisíc kilometrů a v Česku mělo jedinou majitelku, která jej koupila v roce 2006 po prvním majiteli z Německa. Technická kontrola měla platnost ještě rok a dva měsíce.
Zní to až moc dobře, že? Žádný extrémní zádrhel tu ale opravdu není. Až na mírnou korozi podlahy, kterou lze vyřešit za pár kaček (a i kdyby ne, tak sorry, cena mluví za vše) a prosakující těsnění víka ventilů tomu autu sakra nic není. Nic neklepe, nic nevrže, posilovač řízení funguje, mírná vůle čepů řízení je zatím zanedbatelná. Točivý motor, který ochotně jde do otáček, přesná převodovka, nevybydlený interiér. A spotřeba do 6 l/100km, ať se s tím jede jakkoliv.
To auto je tak dobré, že jsem se musel brzy po koupi pochlubit Markovi a Jindrovi, ať se s ním sami svezou a odzkoušejí na vlastní kůži. Zda byly nutné nějaké investice? Ano, musel jsem koupit nové stěrače v průměru za 65 korun kus, protože v dešti to nebylo komfortní. A tím je to vše.
Od koupě jsem s autem najel kolem 4 000 km, a to (v době psaní článku) je konec května. Slušné číslo na dva měsíce v mých rukou. Kromě benzínu a zmíněných stěračů jsem do něj neinvestoval žádné další peníze. Kromě služby jako okreskové přibližovadlo na krátké vzdálenosti mělo již příležitost se podívat do jižní části Polska, odjet cruising na západě Čech, a také slouží pro moji dvanáctiletou dceru jako auto pro výuku umění řízení, osahání si manuální převodovky a k občasné jízdě po polní cestě. A takto nám kilometry přibývají.
Nechci, aby to znělo samochválou, nicméně odpovídá to na otázku položenou na začátku článku – ano, lze auto v této cenové hladině koupit a dál je provozovat. Chce to ale trochu trpělivosti, špetku štěstí, a hlavně vědět, po čem se dívat.
Anis